Dcera války - ukázka

Začali nás rovnat do jedné řady. Strkali nás, vráželi do nás puškami. Když se někdo nepohnul dostatečně rychle, nevybíravě ho udeřili. Zanedlouho jsme utvořili řadu, která dokonale opisovala ústí jámy. Když kalašnikov zaštěkal poprvé, neznělo to jako výstřel. Spíš jako smích. Sborově jsme zalapali po dechu a uviděli, jak se první oběť hroutí a padá do nicoty pod sebou. Několik vteřin, možná dokonce minutu, se nic dalšího nestalo. Potom zazněl druhý výstřel a muž vedle prvního nebožtíka, další malíř, padl jako podťatý.

Smrt těch mužů nám ostatním umožnila zjistit dvě věci: zaprvé si vojáci s popravou dávali na čas a zadruhé postupovali zleva doprava. To sice nebyl ten nejúčinnější způsob, jak zabít skupinu lidí, ale ani ten nejméně užitečný. Noví branci se při něm dobře procvičili ve střelbě. Byl dostatečně pomalý, aby se vězni nervózně vrtěli, a tak představovali náročný cíl. Nezůstal po něm nepořádek. Možná krev, to ano, ale jakmile oběť padla, byla z poloviny pohřbená.

Táta se podíval na mě a pak na mámu vedle sebe. Pohnul ústy, odtrhl oči od těch jejích a ostře mi zašeptal.

“Anno, Anno, poslouchej mě.” Výstřel. “Zahrajeme si hru, dobrá? Obelstíme ty vojáky.” Výstřel. “Jsou opilí, bude to snadné, když budeš dávat pozor. Musíš jen zůstat blízko u mě, co nejblíž.” Výstřel. “Hned jak spadnu do té jámy, spadneš taky. Jenom zavři oči a drž se zpříma.” Výstřel. “Ale aby to fungovalo, musíš spadnout přesně v tu stejnou chvíli, jako já, dobře?” Výstřel. “Rozumíš? Ne! Nedívej se na mě!”

Ve skutečnosti jsem nechápala, co se děje. Nechápala jsem, jak dokážeme vojáky přelstít, aby nás nezastřelili. Ale táta si byl zjevně jistý, že pokud spadneme přesně v ten stejný okamžik, budeme v pořádku, a táta se nikdy nemýlil.

“Spadne s námi i máma?” Výstřel.

“Ne, ona - “ Tátovi se zlomil hlas. “Maminka půjde jako první.” Pohlédla jsem na mámu, viděla jsem, jak se na ni táta dívá a něco v jeho očích pohasíná.

“Anno!” Tátův šepot byl teď mnohem drsnější, takřka zoufalý. “Poslouchej. Jakmile spadneme, musíme zůstat naprosto nehybní a počkat, až bude nahoře úplné ticho. Potom společně vylezeme ven. Dobře? Jenom si pamatuj...” Výstřel. Máma se na okraji blátivé díry zakymácela. V ohybu rtu se jí objevila šarlatová tečka a stekla jí na bradu. Chvíli jako by balancovala nad okrajem, a i když konečně spadla, vypadalo to, že spíš skočila. Přistála tiše, ne s těžkopádným zaduněním jako ti před ní.

Slyšela jsem, jak křičím, když mi došlo, co se stalo. Ozval se další výstřel a tenhle doprovázela ozvěna. Čekala jsem, sledovala tátu, potom jsem zadržela dech a padla. V jámě byla tma a páchlo to v ní potem a močí. Na kůži jsem cítila něco lepkavého. Otočila jsem hlavu stranou, abych mohla dýchat. Na nohy mi dopadlo něco těžkého, ale přišla jsem si neuvěřitelně vzdálená od svého těla a nedokázala se pohnout. Soustředila jsem se jen na cíp svého kdysi bílého trička, které teď nasávalo krev ostatních. Dřív jsem si myslela, že všechny jazyky jsou jako šifry: že jakmile se naučíte abecedu jednoho, snadno převedete cizí slova do toho svého, do něčeho rozpoznatelného. Krev však vytvořila vzorec, který vypadal jako mapa k porozumění, a já pochopila všechny rozdíly najednou. Pochopila jsem, jak je možné, že jedna rodina skončí v zemi, zatímco jiné je dovoleno dál kráčet svou cestou, že odlišnosti mezi Srby a Chorvaty sahají daleko za různě psané abecedy. Pochopila jsem bombardování, odpoledne strávená na podlaze našeho bytu s okny zatemněnými černou látkou, v noci v betonových krytech. Pochopila jsem, že táta už nevstane. A tak jsem čekala. V hlavně jsem měla prázdno, víčka těžká, až jsem konečně procitla do pachu vyčpělého strachu a počátku rozkladu.